Moravští Chorvati v Huzové - Marie Šalamunová

03.11.2012 15:07

Již podruhé vám zprostředkováváme přepis zlomku autentických vzpomínek jednoho z Moravských Chorvatů, tentokráte paní Marie Šalamunové, vysídlených po 2. světové válce do Huzové, jak byly tvůrci projektu Osud a jazyk Moravských Chorvatů zaneseny do archivu Paměti národa. Celou audionahrávku si můžete, po zaregistrování, poslechnout na http://www.pametnaroda.cz. Pokud máte jakékoli další zajímavé materiály či náměty, týkající se historie Huzové, Arnoltic a Veveří, dejte nám prosím vědět na e-mail obec-huzova@centrum.cz...


 

Paní Marie Šalamunová se narodila roku 1931 v chorvatském Frélichově (nyní Jevišovka) na jižní Moravě. Její otec Josef Šalamun pracoval jako četník na železniční stanici v nedalekých Hrušovanech nad Jevišovkou, kde také s rodinou bydlel. Jeho dvě dcery Emilie a Marie navštěvovaly české školy, doma se mluvilo chorvatsky. Po záboru Sudet musel otec uprchnout do vnitrozemí, jeho žena a dcery se přestěhovaly do nově postavěného rodinného domu ve Frélichově. Pokus o přesun za otcem do Brna se nezdařil, rodina však měla po celou dobu války státní občanství Československé republiky (později Protektorátu Čechy a Morava). Po skončení války se Josef Šalamun aktivně (také na mezinárodní úrovni) zasazoval o to, aby Chorvati mohli ve svých rodných vesnicích zůstat, po komunistickém převratu v roce 1948 byl pro svou činnost na dva roky uvězněn. Jeho rodina byla v roce 1950 násilně vystěhována do severomoravské Huzové (později se přestěhovali do Uničova). Josef Šalamun až do své smrti bojoval za práva Moravských Chorvatů a toužil se vrátit do rodné obce, což se mu však nikdy nepovedlo.

 

„Naši chlapci chodili každou neděli po vesnici a zpívali. Někteří šli s dívkami, tak čtyři nebo pět jich bylo, jedna parta. A když už naši lidé věděli, že je budou stěhovat, tak zpívali: ´Údolí tam za horama kdes, kouteček svůj rodný dobře znám. Tam jsme prožil svoje krásné dny, na které vždycky rád vzpomínám. Kde domov můj, kde domov můj, tak zpívával jsem jako chlapec malý. Však přijde čas, kdy vrátím se zas, do rodné země tam, kde domov můj. Máti má mně vždycky říkala, zůstaň tím, čím jsi se narodil. Jazyk svůj vždy vždycky v úctě měj, jak by tvůj nejdražší poklad byl. Kde domov můj, kde domov můj, tak zpívával jsem jako chlapec malý. Však přijde čas, kdy vrátím se zas, do rodné země tam, kde domov můj.´ A už se nevrátili. Tak zpívali, když věděli, že je vystěhují. Všichni doufali, že se jednou vrátí zpět. V tom ´68, kdyby to bylo, tak půl Frélichova by šel zpět. Tomu věřím. Náš kmotr řekl: ´Já bych šel hned.´“

 

Svatba bude až doma! / Ona će se odavat až na Preravi | „Měl frajerku v Huzové, ze Šternberka za ní chodil. Ale její rodiče řekli: ´Vdávat se bude, až budeme zpět v Přerově.´ Tak si ji nikdy nemohl vzít. Ještě teď nejsou zpátky. Měli syna a dceru, oba byli svobodní. Rodiče zemřeli, pak i dcera, syn zůstal v Huzové sám. Už v Přerově s tou dívkou chodil a chtěl si ji vzít, ´Ona se bude vdávat, až budeme v Přerově´. Tak pak si ji nevzal. Ženit se chtěl, tak se oženil s jinou.“

 

Proč Chorvaty vystěhovali? / Zač su Hrvatov viselili? | „Přišli estébáci a otce zavřeli.“ „Proč?“ „Protože on pořád psal…“ „Bylo to tak, že chtěli pořád Chorvaty vystěhovat. Dříve byly čtyři strany, lidová, sociálně demokratická, komunistická. V roce 1947 se konala přísaha, kde Chorvati přísahali věrnost Československu. Všechny čtyři strany pak podepsaly, že Chorvati zůstanou doma. Ale v roce 1948 se k moci dostali komunisti, a ti hned začali Chorvaty stěhovat. Chorvati byli katolíci a volili lidovou stranu, volby vyhráli lidovci. Jenže v roce 1948 komunisti lidovce už nepotřebovali, tak se jich zbavili. Kdyby lidé volili komunistickou stranu, mohli by zůstat. V Mikulově Okresní národní výbor (ONV) chtěl pořád Chorvaty pryč. Chtěli naše majetky, protože Frélichov dodal čtvrtinu mléka za celý okres, to je hodně. Takže jednak chtěli obrat lidi o jejich majetky, a pak taky nám vyčítali, že jsme byli němečtí vojáci. Jenže, za první republiky byli naši chlapci českoslovenští vojáci. Můj strýc, matčin bratr Pepš, byl český voják. Když přišel Hitler, byli němečtí vojáci. Pak zase přišli Češi… ta hranice se tak posouvala, takže znovu byli naši chlapci čeští vojáci. Říkali, že na hranici nejsme spolehliví, že nás proto dají pryč. Takže když je tam s pluhem, když oře, tak není spolehlivý? A když je s kvérem na hranici jako voják, tak ano?“

 

Zima v Huzové / Zima va Huzovoj | „Když jsme jeli do Moravského Berouna, matka řekla: ´Jako by mě polívali mrznoucí vodou!´ Takový tam byl vzduch, mráz. My z jižní Moravy jsme šli z tepla do mrazu, strašná zima tam byla. Vedle nás byl dům, kde nikdo nebydlel, tam nás nastěhovali a řekli, že nás nemají kam jinam dát. Tak co teď? Jedna žena pak navrhla, že obecní výbor má budovu, v jejichž horních patrech můžeme být. Pokoje byly dlouhé sedm metrů a pět a půl metrů široké, bylo to hrozné, ani vytopit se to nedalo. V kuchyni byly klenby. Když se vedlejší dům zřítil, tak tam byla taková zima, že nám káva v troubě zmrzla. A pivo na stole! Pivo má přeci v sobě alkohol a to by nemělo mrznout…“ „Já to nezažila, byla jsem v Brně.“ „Naši lidé byli zvyklí na teplý kraj, na jižní Moravu, a proto se pak snažili dostat se z té Huzové pryč. Dost se jich odstěhovalo do Šternberka, dost do Uničova. Jednou jsem šla ráno do práce, vstávala jsem už o půl paté. Otec spal v kuchyni, já s matkou v pokoji. Přišla jsem do kuchyně a tam byly dva, tři stupně pod nulou! Tak jsem se táty zeptala, jestli vlastně ještě vůbec žije? Jestli ještě nezmrznul? Taková zima tam byla.“